Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor(65)

25. 5. 2007

Sunshine: Nechceme být kapelou pro pár zasvěcených


Obrazek


Autor: Petr Korál


Karel Buriánek neboli Kay, zpěvák a kytarista táborské formace Sunshine, je nade vší pochybnost jedním z nejpřemýšlivějších muzikantů v tomhle státě. Ke specifickému nazírání na hudbu a byznys s ní spojený mu určitě pomohlo i to, že Sunshine trávili v prvních letech nového milénia pomalu víc času v zahraničí (hlavně v USA) než doma. Jejich mezinárodní kariéra se před dvěma lety nečekaně zadrhla, ale zdá se, že zdaleka není všem dnům konec. Nový pokus by měl přijít v návaznosti na nedávno vydané album Dreamer.


Zastavme se ještě u vaší minulé desky Moonshower And Razorblades. Vzápětí po vydání u nás měla vyjít s etiketou firmy Custard i v USA a Velké Británii, ale dodnes k tomu nedošlo. Zdá se mi, že všichni kolem této záležitosti chodí takříkajíc po špičkách – proč jasně neřeknete, z jakých důvodů k mezinárodní edici alba nedošlo?


Ale to je opravdu jen zdání! Samozřejmě, že to je předmětem častých jedovatých výpadů a spekulací a my jsme to také několikrát podrobně vysvětlili. Takže ještě jednou: Custard ztratili distribuční kontrakt s Elektrou, která v té době, kdy jsme desku dokončovali, přestala existovat, fúzovala s Atlantikem, vyměnili se lidi na klíčových postech, A&R a celý ediční plán. James Blunt dokončil desku o tři měsíce dřív a do jejich plánu se ještě vešel. Nějakou dobu se Custard ještě snažili hledat jiného silného partnera, ale deska byla zatížena nemalou investicí z jejich strany, takže jsme se nakonec dohodli, že oni nás vyvážou ze smlouvy a nechají jít a desku si logicky nechají. Pro úplnost: album vyšlo v ČR a Japonsku, CD-EP a singl v Anglii a Americe. Prodává se přes internetové distributory a iTunes. Tohle je příběh oproštěný od všech emocí a není na něm nic neobvyklého – stává se to poměrně často. Čímž ale nechci říct, že by nás to nemrzelo.


Novinka Dreamer je jasně nejmelodičtější nahrávkou v dosavadní diskografii Sunshine. Co se za tímhle posunem skrývá? Snad ne stárnutí...?


Nevím, jaká je souvislost mezi melodikou a stárnutím... Dreamer je naše aktuální deska a odráží Sunshine v aktuální fázi hudebního vývoje. Pro někoho to může být krok zpátky, pro jiného zrada, podbízivost, progrese, v podstatě cokoliv. Nemůžeme udělat desku a tu potom obhajovat nebo se za ni omlouvat. Ta deska to musí za sebe udělat sama – my jí pomůžeme tím, že ji budeme hrát živě, což koneckonců děláme. Dreamer je z našeho pohledu bezkonkurenčně to nejlepší, co jsme kdy udělali, a pro nás představuje dost zásadní posun. Není to jen mechanické naplnění toho, co se od nás očekává.


Určitě už jste se setkali s názory, jež vám předhazují, že jste na novém CD “vyměkli”, “šli do popu” apod. Jak na ně reagujete?


Pop není nic, čeho bychom se štítili. Pop jen dostal podobu něčeho, čemu se lidé, kteří proklamují to, že hledají hodnoty a kvalitu, smějí, což je bizarní a pokrytecké. Nejsme popová kapela a nikdy nebudeme popoví právě v tomhle slova smyslu. Jenže už nás nebavilo být neuchopitelní a mít nálepku “kapely jen pro pár zasvěcených”. Nás baví hudba, takže reagujeme tak, že ji děláme. Nechceme pouze dělat něco, čím bychom si udržovali kredit “tajemna a nepropustnosti”. Nejsme umění a nikdy jsme se tak netvářili. Stejně tohle všechno je selhávající, protože ti samí lidé nám dříve vyčítali, že nepoužíváme melodie, jsme jen noise a kostrbaté struktury – a teď nám vyčítají, že máme písničky a vykrádáme... Je to k smíchu.


Osobně z alba cítím nemalý vliv The Cure i dalších skupin 80. let. Co tě na hudbě předminulé dekády tak fascinuje?


Vyrůstal jsem na ní, vracím se k ní. Hodně lidí a skupin, které jsou považované za trendy, nedělá nic jiného.


Řadu let jste jezdili s úspěchem koncertovat do ciziny, zatímco tady, přesně v duchu hesla “pod svícnem bývá největší tma”, vás znala v podstatě jen hrstka zasvěcených. Od vydání Moonshower… se situace zcela obrátila, koncertujete v Čechách jako na běžícím pásu a vašeho zdejšího publika stále přibývá. Je to pro vás hodně velká změna?


Není to zásadní změna – a když, tak příjemná. Jak už jsem řekl, baví nás hrát a ten boj o potenciálního posluchače, fanouška, je všude skoro stejný, s malými nuancemi. Někde je publikum sofistikovanější, na festivalech díky mixu publika je to třeba jiné než v klubu, Praha není Los Angeles a Brno není Zlín... Všechno má svoje.


Co případné vydání Dreamer třeba u amerického nebo britského Universalu?


Jak už jsem řekl, věci s Custard máme vyřešené, proto jsme mohli podepsat s Universalem a součástí naší dohody je i to, že oni budou desku prezentovat mezinárodně, takže uvidíme. Vzhledem k tomu, že tentokrát nedisponují pouze licenčním titulem s omezenými pravomocemi, jako tomu bylo u Moonshower..., jsou jejich šance podstatně větší.


Sunshine v Čechách patřili k průkopníkům toho, čemu se říkalo emocore či prostě jen emo. Jak se tváříš na to, že dnes se pod tímhle označením skrývá něco dočista jiného a jako “emo” je prezentována i spousta plytkých poppunkových kapel?


Je mi to jedno. Kašlu na škatulky, jsou k smíchu stejně jako ti, kteří se jimi ohánějí. Jsou špatné kapely a dobré kapely. Ty invenčnější možná udávají směr v očích těch, kteří mají povrchní pohled na věc, ale v podstatě to je tak, že všechny kapely, které “jsou na očích”, vlastně jen šikovně reinventují to, co už tady bylo a dávají tomu osobitost a charisma, což ale nemá nic společného s originalitou. Možná že třeba Fugazi byli těmi, kdo udávali směr, ale sami vždycky přiznávali svoje inspirační zdroje. Nikdo z nich nikdy neřekl, že jsou geniální a vynalezli styl. Jack White je podle mě nesporně geniální, ale hudba White Stripes se jen hemží odkazy. My Chemical Romance jsou podle mého také geniální kapela, protože implantovali do poměrně mělkého soundu prvky Queen teatrálnosti, a to je odlišuje. Ale originální jsou asi jen těžko.


Zajímavosti:


Dnes už jen pamětníci a opravdoví znalci vědí, že první album (vyšlo jen v podobě klasické vinylové LP desky) skupiny Sunshine se jmenovalo Nice Songs From The Shadow Under Room a nese vročení 1996. Kapela samotná se k němu bůhvíproč nehlásí a ve své oficiální diskografii ho vůbec neuvádí – jako debut vždy zmiňuje teprve druhé elpíčko Hysterical Stereo Loops, Beats And Bloody Lips z osmadevadesátého roku. Snad proto, že na Nice Songs... zněli Sunshine ještě hodně hardcorově a s jejich pozdější tvorbou tahle deska neměla moc společného? Mimochodem, druhé album vyšlo – obohacené o bonusy – v reedici na CD až v roce 2002 pod lehce pozměněným názvem Hysterical Stereo Loops, Beasts And Bloody Lips (najdete onen jednopísmenkový rozdíl?).


Zdejšímu publiku bohužel zůstalo do značné míry utajeno i společné EP Sunshine s kultovní americkou formací At The Drive-In, vydané v zámoří firmou Big Wheel Recreation v roce 2000. Na troskách At The Drive-In později vznikly hned dvě vysoce respektované skupiny, a to The Mars Volta a Sparta.


Zdroj: muzikus.cz