Jdi na obsah Jdi na menu
 


ROZHOVOR S TUZEXEM

5. 7. 2012

ROZHOVOR S TUZEXEM: VŽDYCKY JSEM CHTĚL BÝT TEN HLAVNÍ 

Autor: 

Rozhovorů moc nedává, pro MusicWeb.cz ale udělal výjimku. S Tuzexem o debutu Super Tuzex Bros., fenoménu s názvem póza anebo o jeho vztahu ke křesťanství.

 

Od loňského listopadového, historicky prvního koncertu Super Tuzex Bros. v Roxy to vypadá, jako by se po kapele slehla zem. Ticho před bouří?

Správně, ticho před bouří! Začínáme teď konečně nahrávat. Strašně rád bych, aby deska vyšla do léta. Jakým způsobem, to teď ještě přesně nevím. Ale určitě nemám chuť to vydávat jako klasické CD. V tuhle chvíli se také snažíme, aby nám vyšly i nějaké festivaly. Pár by se nám jich líbilo. (smích) Ještě máme v plánu spojit s jednou kapelou síly a udělat po turné Mandrage, kde hraje náš bubeník, pár koncertů po Čechách, možná i na Slovensku.

 

Hodláš v rámci nové desky oprášit současné demo verze, jako tomu bylo u debutového alba Scissorhands?

Ne, to určitě ne. Hlavně deska Scissorhands vyšla tenkrát úplně posmrtně. Teď jsem se snažil udržet všechny dema pěkně doma. Třeba Kill Me se na desce určitě neobjeví. Budou tam jenom nové věci. Jakoby nové, ale také už mají něco za sebou, dělám na tom tři nebo čtyři roky. Scissorhands 2 nečekejte.

 

Scissorhands už jsou pasé. Přišla na Tebe snad při tvorbě nových tracků lepší nálada?

To rozhodně. Jsou takové… temné. (smích) Temnější než ty nejtemnější věci, co jsi kdy mohla slyšet.

  

Byli to ale především Nine Inch Nails a Marilyn Manson, kteří ovlivnili Tvou dosavadní tvorbu. STB s nimi bývají dost často spojováni. Nakolik je taková komparace lichotivá? Někteří mohou argumentovat, že tohle už tady jednou bylo, že je to nuda.

Být nějakou kopií rozhodně není primární cíl téhle kapely. Ono to tak z toho vylezlo. STB odkazují na spousty kapel, co mám rád, od Danzig, Rob Zombie, Ministry a Nine Inch Nails až někam ke Cradle of Filth. A určitě právě i k Mansonovi. Vyrostl jsem na tom, na téhle elektro-industriální scéně. Navíc všechno do sebe spadá i vizuálně, tyhle kapely vlastně vypadaly celkem podobně. Je to taková zvláštní, pokroucená kultura. Ale asi je nejjednodušší nás přirovnat k Marilyn Manson. OK. I když já bych paradoxně chtěl, aby to znělo jako takoví zlejší Depeche Mode. (smích)

 

Po zmiňovaném vystoupení v Roxy se na jednom hudebním serveru objevila reportáž, ve které autor nazval výkon STB pózou.
Asi to je pro někoho póza, nevím. Naše vystoupení by měla vyvolat iluzi něčeho, jako je divadlo. Myslím, že by to tak všeobecně mělo být. Dneska mi to na kapelách chybí. V určité době byly skupiny hrozně velká věc. Když ses šla někam podívat na kapelu, nemohla ses jich v podstatě dotknout, nikoho z kapely potkat. Když jsi vůbec někoho potkala, říkala sis: Ježíši Kriste, já jsem potkala technika z kapely XY! A měla jsi z toho hroznou radost. (smích). Přijde mi, že už to vymizelo. Rád bych do budoucna k našim vystoupením zapojil třeba i nějakou performance. Chtěl bych, aby se na pódiu odehrávalo víc věcí, než jenom brnkání, bubnování a blekotání. (smích)

 

Vnímáš svět hudby a osobní život jako dvě zcela nesouvisející linie, které by se měly oddělovat? Jinými slovy, jaký je rozdíl mezi Pavlem Litvajem a Tuzexem?
Myslím, že ne. Já to nijak neodděluju. Mám v podstatě jenom svět hudby, kterému se věnuju. Ale spousta lidí, co mě znají, mi říká, že by mě třeba na pódiu nepoznali, že jsem úplně jiný člověk. A to se zase vracíme k póze a všemu kolem.

 

Všichni už víme, že jsi přezdívku Tuzex získal díky rodičům poté, co na Tebe ukázali ve stejnojmenném socialistickém obchodě. Jak ale naložit s druhým jménem Christ? Pojí tě ke křesťanství nějaký vztah?
Jestli mám vztah k Ježíšovi? (smích) Necítím k náboženství přímo odpor, ale v podstatě ho nemám nijak v lásce. Když jsem byl malý, měl jsem z věcí kolem křesťanství strach. Starším a dospělejším se nelíbilo, když jsem jako dítě nakreslil třeba právě Ježíše s šesti prsty. Dneska bych to asi udělal schválně, ale tenkrát jsem neměl tušení, jaký hrozný hřích jsem učinil. Je to ode mě taková provokace. A když už ten Ježíš Krist, tak už jsem Krist taky. (smích)

 

Na jaře loňského roku spatřilo světlo světa album Karmageddon – v rámci Sunshine již druhá deska, na níž ses podílel. Ovšem o poznání kytarovější, pomalejší než MGKK Telepathy.
Vždycky jsem měl za to, že by Sunshine měli nahrát desku, která bude odpovídat věkovému průměru skupiny. A myslím, že se to kapele právě teď povedlo. Karmageddon svou náladou, zvukem a melodiemi odpovídá tomu, co rada starších skupiny s oblibou poslouchá. A to mám na té desce rád.

 

Jak jsi nesl fakt, že ses z pozice frontmana v Scissorhands najednou ocitl jako basák Sunshine v pozadí?
Těžce. (smích) Myslel jsem, že mi pozice frontmana vyhovuje. Pak jsem měl pocit, že ne, že chci zkusit být ten lenoch a schovat se někde v pozadí. A teď jsem zase hrozně líný se dostat do pozice frontmana... To je hrozně komplikovaný rozhovor. (smích)

 

Chtěl jsi být zpěvákem nebo kapelníkem už od dětství?

Ne, úplně nejdřív jsem chtěl být Batman, to jsem si hrozně přál. Pak jsem se dostal k hudbě, zajímal se o ni a rozhodl se jí věnovat. Nikdy předtím jsem vlastně na nic nehrál ani jsem nevěděl, co obnáší mít kapelu. Hrál jsem například tři roky na kytaru, kterou jsem neladil, protože jsem nevěděl, že ji mám ladit. To mi nikdo neřekl. Vlastně ani nebyla moje. Po čase jsem si sehnal všemožné hudební počítačové programy, začal zkoumat, jak to funguje, a dělám to už asi 12 let. Vlastně pořád zkoumám a objevuju. Ale ještě k předchozí otázce. Vždycky jsem chtěl být ten, co má věci pod kontrolou, ten hlavní.

 

Zahájením spolupráce s Karlem Buriánkem se vedle Sunshine začala formovat další větev Tvojí kariéry – pravidelné Bounce! Bounce! disasters. Taneční hudba, jak jsi k tomu přišel?
Vzniklo to tak, že jsem před pár lety dostal nabídku od Pavla Kučery někde dýdžejovat. A v té době se o něco podobného pokoušel i Karel. Tak jsme jednou zkusili spojit síly, fungovalo to a ve spojování pokračujeme až doteď. Bounce! Bounce! má v Chapeau (Chapeau Rouge, pozn. red.) každý měsíc svoji vlastní rezidentní noc a máme i cestovní verzi.

 

Sunshine, Super Tuzex Bros., Bounce! Bounce! – máš v záloze ještě nějaký projekt, o kterém fanoušci nevědí?
Mám, a nic neprozradím! (smích)

 

Účinkovat ve filmu?
To by záleželo, o jaký druh filmu by se jednalo. Ne, myslím, že bych nebyl přesvědčivý herec ani v mém oblíbeném žánru. (smích)

 

Další kapela?
V tuhle chvíli se chci, co nejvíc to půjde, věnovat Super Tuzex Brothers.

 

Devatenáctého ledna proběhlo první vyhlášení hudebních cen Apollo, jež hlásají průlom v dosavadním způsobu oceňování tuzemských hudebních počinů. Co si o nich myslíš?
Jsem z toho docela rozpačitý. Nejednalo se zrovna o scénu, která by mi byla nějak blízká. Je ale určitě dobře, že se tu něco takového děje. Něco jako alternativní ceny. Ve výsledku je stejně hudba jenom dobrá a špatná. Celé je to jenom o vkusu. Každý máme jiný.

 

Vraťme se ještě k STB. Vaše koncerty rozhodně nejsou pro citlivky a nemohla jsem si nevšimnout způsobu, jakým na ně lákáte své fans na Facebooku – fotky s dětskými mrtvolkami, satanistickými symboly, zombie…

Mě to vždycky bavilo. Když jsem skládal přijímačky na školu, dělal jsem je s obrázkama ukřižovaných dětí, rozřezaných žen a podobně. Neudělal jsem je. (smích) Vzali mě až na odvolání, když jsem přišel s maskou, do které byl vyrytý pentagram. Vždycky mě fascinovaly podivné a strašidelné věci, masoví vrahové, horory, temnota, padouchové… Rád se bojím.

Myslím, že to k tomu patří, nějaká vizuální stránka věci. Nepodceňoval bych to. A proč je to zrovna tak a tak, to je na konzumentech, jak to pochopí a jak se k tomu postaví.

 

Máš z něčeho strach?
Mám jenom strach, jak dopadne tenhle rozhovor. (smích) A jestli to vůbec někdo bude číst.


Zdroj: www.musicweb.cz

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA