Rozhovor s Kayem z Reflexu
LET THE SUNSHINE IN
Desku vydávají v Americe a hostuje na ní hvězda britské taneční scény Tricky. Jejich klip běží na MTV a nikdo by v něm nehledal českou kapelu. Koncertují po celém světě. Přitom pocházejí z Tábora a říkají si SUNSHINE. Jejich hudba u nás nemá konkurenci. Zapomeňme na pitomé debaty, zda vítězové soutěže Česko hledá SuperStar mohou být tím, co oživí tuzemskou hudební scénu; k čemu druhá Bartošová? Tenhle kraj naopak potřebuje mnohem víc slunce, čili podobných kapel a osobností srovnatelných s charismatickým zpěvákem jménem KAREL BURIÁNEK(36).
Dlouho se diskutovalo, které z tuzemských kapel se podaří prorazit v zahraničí, zkoušela to řada slavných jmen vydávajících za nemalé finanční podpory u českých poboček nadnárodních gramofonových koncernů, ale venku neuspěl nikdo, zatímco vám se to podařilo svým způsobem svépomocí. Myslíte, že tohle není cesta, která vede k úspěchu?
Možná že se pletu, nejsem marketingový teoretik, ale v případě této cesty jsem strašně skeptický. Problém je, že většina tuzemských kapel, jež se dostanou v Čechách na výsluní, si strašně rychle rozmyslí, jestli chtějí překročit tenhle svůj zenit a riskovat, že třeba v zahraničí shoří jak papírový čert, a ještě si utrhnou z ostudy kabát, protože ta konkurence je venku obrovská. A možná to bude znít arogantně, i když to tak míněno není, ale já si nemyslím, že tady je potenciálně schopná kapela, která by byla dobrým vývozním artiklem. Přitom víc než tři čtvrtiny těch kapel by nás hráčskými schopnostmi strčily do kapsy, ale většina z nich je strašně suchopárná, soustředí se na úplně jiné věci než my. Pro nás je důležité, aby to mělo šmrnc. Přece jen jsme hráli se spoustou zahraničních kapel a víme už, co je pro lidi ten největší magnet.
Jak byste definoval ten potřebný šmrnc?
Nevím, jestli se to dá nějak definovat. To je něco, co má člověk v sobě, co se nedá kašírovat nebo naučit. To je nějaký vnitřní oheň, který transformuješ skrz to, co děláš. Jinak to popsat nedokážu. Kdybych to uměl, tak bych se nejspíš stal marketingovým poradcem a říkal mladým kapelám, co mají dělat, aby měly potenciální šanci stát se úspěšnými.
Dnes jsou Sunshine pokládáni za zjevení, ale dovedu si představit, že přes noc se to všechno neodehrálo. Nakolik komplikovaná je cesta z Tábora do Los Angeles?
Jako z kteréhokoliv jiného města. Pokud pomineme určité technické aspekty, tak třeba sklepů vhodných pro zkušebnu je na provinčních městech daleko víc než v Praze. Navíc my se všichni známe od dětství, což je v okamžiku, kdy se člověk dostane do zlomové volby, zda sport, nebo nějaký humanitní směr, vždycky výhoda. My jsme si všichni prošli zápalem pro sport, záhy jsme však pochopili, že by nás daleko víc bavila hudba. A tak si každý z nás prošel nejrůznějšími kapelami nevalného významu, abychom se nakonec sešli a zjistili, že nám to společně funguje, že máme stejný názor na věc a posloucháme úplně stejnou hudbu. Tou dobou jsem pracoval v obchodě s deskami, kam jsem postupně natáhl i zbytek kapely. Nakonec jsme se tak vídali denně, v práci i po práci, byli jsme svým způsobem rodina, což dělá hodně.
Ve svých počátcích jste vydávali desky v Čechách ...
To rozhodně není tak, že bychom tady nechtěli vydávat desky. My jsme však po celou dobu, co existujeme, byli etablováni jako určitý druh undergroundu. A pokud chtěla kapela jako my vydat desku, tak měla možnost jedině u nějaké malé, nezávislé značky, jichž tady v době našich začátků mnoho nebylo. My měli štěstí, že naše první desky začala vydávat společnost Day After, která zároveň distribuuje nahrávky řady malých zahraničních firem na našem trhu. Navíc zde existuje reciproční výměna nejenom desek, ale i kapel, takže my jsme poměrně brzo začali jezdit ven, koncertovali jsme po celé západní Evropě, až jsme se dostali do Ameriky. Samozřejmě, že to všechno byl low budget, nikdy jsme neměli peníze, nejdřív jsme si museli na letenku ušetřit, pak jsme teprve mohli odletět třeba na dva měsíce do Ameriky, kde jsme za tu dobu odehráli šedesát sedmdesát koncertů. Dneska máme sježděnou celou Evropu včetně Skandinávie, Ameriku i Japonsko. Jedna věc je jasná - žádná česká kapela včetně těch legendárních, které fungují už několik desítek let, neodehrála tolik koncertů v zahraničí jako my.
Takže vás ani nenapadlo nabízet své desky českým pobočkám nadnárodních koncernů?
Nám by v našich začátcích nikdo z velkých firem s největší pravděpodobností smlouvu nenabídl. A i kdyby se tak čistě hypoteticky stalo, nejspíš bychom takovou nabídku beztak nepřijali, protože nás by nelákalo stát se zlatým ptáčkem zavřeným v kleci této republiky bez možnosti expandovat za její hranice. Pokud totiž česká gramofirma vrazí peníze do nějaké kapely, tak chce, aby ta kapela prodávala na zdejším trhu, objevovala se ve zdejších médiích, byla přístupná co největšímu množství lidí, ale to obyčejně znamená zpívat česky, což je jedno z omezení, na jaké bychom nikdy nepřistoupili. Navíc tady bychom nikdy nedostali na desku takový budget jako v Americe. Nevím, jaký rozpočet mají kapely tady, ale my jsme měli fakt velký budget. Samozřejmě že kapely, jako třeba Blink 182, mají větší, ale i my desku míchali ve stejném studiu jako oni. A tam stojí den třeba dva tisíce dolarů. Těch studií jsme vystřídali několik a celou desku jsme s přestávkama natáčeli skoro čtyři měsíce. To nevím, zda bychom si tady mohli dovolit.
Jak došlo k získání nahrávacího kontraktu se společností Lindy Perryové, bývalé členky kapely 4 Non Blones, dnes autorky písní třeba pro Pink?
My jsme se nejdřív seznámili s Berndem Burgdorfem, což je velice šikovný zvukový inženýr, skutečná kapacita na všechny technické záležitosti, který pracoval třeba s Pink, Tomem Waitsem či Green Day, jinak taky naším pozdějším producentem desky, aniž bychom v tu chvíli samozřejmě věděli, že s námi bude spolupracovat na albu. On se byl podívat na dvou našich koncertech v L.A., úplně náhodou od někoho dostal pozvánku a později nám přiznal, že nás ještě ani neviděl a už věděl, že s námi chce spolupracovat; vlastně si nás našel. Shodou okolností se znal s Lindou Perryovou, jež si nedávno založila vlastní vydavatelskou firmu Custard. Později nám říkala, že už jí trošičku leze na nervy její kolaborace s popem, která jí sice vydělává spoustu peněz, ale ona, že by si také ráda vydávala kapely, jež jsou jí blízké. A tak si našla lidi, kteří pro ni shromažďovali nahrávky, z nichž si ona vybírala. A my jsme se dostali do tohohle výběru a Linda po poslechu pár skladeb okamžitě volala svým lidem, ať ihned zjistí, jestli nás ještě žádná jiná firma nepodepsala. My byli v té době čerstvě hozený kus masa do vody, spousta vydavatelských žraloků do toho strkala čumák, měli jsme nějaké pletky s firmami Capitol a Interscope, scházeli jsme se s nejrůznějšími A&R pracovníky, všichni nám říkali, že se jim naše nahrávky hodně líbí, ale moc se jim nepozdávalo, že jsme evropská kapela, měli strach, jestli budeme vždycky v Americe k dispozici. Oni se logicky báli investovat do kapely, která nemusí být pořád po ruce. To všechno Linda věděla, nelenila a nabídla podmínky, které jsme přijali.
Takže jste jednali přímo s Lindou Perryovou, nebo se všechno odehrávalo přes talent scouty?
Jednali jsme s oběma stranami, protože Linda Perryová je strašně vytížená. Ale stýkali jsme se s ní, když nám v L.A. na tři měsíce pronajala zkušebnu, abychom byli schopni naši desku nějak reprodukovat, zejména po technické stránce, protože jsme během nahrávání hojně používali počítače.
V Čechách se často lamentuje, že zde žádní skuteční talent scouti nejsou. Jak fungují v Americe?
Na jednu stranu dost podobně jako v Čechách. Když mají dobrý den, tak si zaslané nahrávky poslechnou, když mají náladu, tak ti zavolají. Všechno to dlouhou dobu funguje čistě na společenské úrovni - snaží se před tebou vytáhnout, takže tě vezmou do drahé restaurace na oběd, který za tebe zaplatí. A celou dobu se s tebou baví o kravinách, jež s hudbou nemají vůbec nic společného. Jen v minimu případů skutečně dojde na nějakou fundovanou diskusi k věci. Takhle to tam funguje. Tihle lidé jsou prodavači ojetých aut, o muzice to vůbec není.
Přesto tihle američtí prodavači ojetých aut dokáží objevit a prodat řadu zajímavých kapel, které by u nás nikdy nikdo nevydal ...
Oni kolikrát hudbě ani nerozumějí, nijak zvlášť je nezajímá, ale je fakt, že vědí nebo možná jen mají nějaký čich na to, co by se mohlo eventuálně prodávat. Taky v době, kdy se určité věci v rámci nějakého žánru nebo období dobře prodávají, tak mají plné ruce práce najít vhodný ekvivalent toho, co jde na odbyt po miliónech. Tak třeba když The Strokes vydali první desku, jež byla strašně úspěšná, tak všechny firmy hledaly nějaké další The Strokes. V tu chvíli firmy podepíší smlouvu se spoustou kapel, do nichž vrazí peníze, ale to ještě neznamená, že jim někdy vyjde deska. My jsme třeba byli u toho, kdy probíhaly námluvy s našimi kamarády z kapely VUE. Každý koncert se k nim do šatny dobývalo alespoň patnáct lidí, kteří je přemlouvali, že když podepíšou smlouvu s RCA, tak získají ty vůbec nejlepší podmínky. Nechali se přesvědčit, podepsali smlouvu a rok nahrávali desku s věhlasnými producenty. Jenomže během té doby se na firmě vyměnil A&R; člověk, jenž je původně podepsal, odešel a přišel chlápek, který je neměl rád, chodil je otravovat do studia, neustále jim sděloval nějaké své připomínky, až jim naprosto znepříjemnil dokončení nahrávání, takže ta kapela sice desku dodělala, ale ta ležela rok u ledu. Firma jim sice tvrdila, že čeká akorát na nejvhodnější okamžik vydání, ale přitom všichni moc dobře věděli, že ta deska nikdy nevyjde. A taky to tak dopadlo. Takhle v Americe bohužel funguje show-business, takhle tam umírají kapely - podepíšou smlouvu s velkou firmou, dostanou kupu peněz, sen se začíná naplňovat, všechno vypadá růžově, a po roce a půl tahle kapela končí s naprosto ztracenými iluzemi.
Co vás připravilo o iluze?
V poslední době hlavně zdejší tisk. Najednou je Sunshine všude plno, všichni si na nás přihřívají polívčičku. Teď se stalo oblíbenou formulkou, že jsme kapelou, která se proslavila víc v zahraničí než doma. Na tomto mediálním sloganu je pak vykonstruován příběh čtyř tichošlápků, kteří dobývají svět, což je absurdní. Nic z toho není pravda. A ještě to tady spoustu lidí naštve. Tady totiž nefunguje upřímná radost z toho, že se někomu něco podařilo. Mnohem častěji je slyšet: "A proč zrovna oni? Co je právě na nich tak zvláštního? Vždyť to není zas tak světoborný!" Lidi začínají chodit na naše koncerty analyzovat, jako by chtěli říct: "Tak se předveďte, když jste tak slavný!"
Taky jste už jistě slyšeli, že Sunshine berou drogy ...
To se nám lidi snaží podsouvat poměrně často. Slyšel jsem už mockrát, že to, jak vypadáme a jakou děláme hudbu, je jasným důkazem braní drog. To je ovšem naprostý nesmysl. Ono to tak možná nevypadá, ale my jsme v podstatě dost konvenční lidi. Já konkrétně mám poměrně vyhraněný vztah k drogám, nikdy jsem třeba ani nekouřil trávu. Mě dokonce irituje, když někdo vedle mě hulí, jsem alergický na zpomalený lidi na THC. Sunshine jsou zkrátka čistý. A teď, kdy máme takovou spoustu povinností spojených s hraním v kapele, tak o to víc. To není žádná fascinace zdravým způsobem života nebo inklinování k filozofickým směrům, nic takového. Prostě máme jenom tolik práce, že já dokonce i přestal pít a kouřit ...
Což by spousta lidí mohla označit za pouhou image. Co pro vás vůbec znamená image?
Image je přesně to, čeho se tady lidi trošku bojí. Nedávno mi někdo říkal, že byl se svou kamarádkou na našem koncertě, ta se na nás dívala a pak povídá: "Mně je to úplně jasný! Ten zpěvák se tváří, že má roztrhaný tričko, rozcuchaný vlasy a ošoupaný džíny, ale já bych se vsadila, že si doma listuje high fashion časopisama, má najetý poslední módní trendy a hodiny tráví před zrcadlem." To je samozřejmě nesmysl, nicméně já mám rád design, líbí se mi věci, které se pohybují na hraně a jsou šmrncovní. A to se trošinku promítá i do naší prezentace. Když jsme nedávno dělali sérii promofotek, tak jsme si řekli, že na nich nemusíme nutně vypadat jako punkeři, že by to mohlo vypadat trochu kontroverzně, že vlastně není důvod se bát barev včetně třeba růžové. Jenomže něco takového se tady nenosí, tady mají kapely strach se stylizovat, aby jim někdo neřekl: "Z vaší prezentace je vidět, že vám vůbec nejde o hudbu, vždyť vy se jenom snažíte prodat nějaký produkt tím, že se navléknete do něčeho, co působí zajímavě." To je nějaký zvláštní český mindrák, který spoustu kapel blokuje. Navíc tady funguje podivná image, kdy přijde sponzor, dá kapele nějaké peníze a ta jak stádo ovcí vystupuje v jeho hadrech.
Proč myslíte, že to tak je?
Podle mého tady lidi obecně nemají vkus. To, co se tady předkládá jako vkus, je opravdu značně pokroucený pohled na módu. Já nejsem fascinovaný Amerikou, tři roky jsem žil v Los Angeles a jsem k ní dost kritický, v řadě ohledů mi Amerika přijde hodně umělá, nicméně pomineme-li New York, tak právě L.A. je město, odkud pochází většina čerstvých trendů, ať už hudebních, nebo módních. A to člověka, pokud tedy není naprostý vidlák, kterému je všechno jedno, prostě musí ovlivnit.
Koncertování v Americe vždycky naráží na jazyková úskalí. Jak americké publikum reagovalo na vaši angličtinu?
To většinu lidí, co chodí na koncerty, moc nezajímá. Co se týká dějin, tak je spousta středoškolsky vzdělaných Američanů víceméně negramotná, takže fakt, že jsme kapela z nějakého města ze třináctého století někde v srdci Evropy, pro nikoho žádný magnet není, to se zpeněžit nedá. Navíc v Americe to funguje tak, že lidi buď bavíš a pak neřeší, odkud pocházíš, nebo je nebavíš a pak si jdou dát do baru drink. Samozřejmě, že všichni poznají, že nejsem domestikovaný Američan. A já si vždycky myslel, že cizí akcent je něco, za co bych se měl stydět, co bych se měl snažit skrývat, ale skutečnost je úplně obrácená. Oni podle akcentu rozliší, jestli člověk pochází z Kanady, Evropy, nebo Asie, to jsou svou nalomeností velice signifikantní akcenty, jež Američané považují za určitou devízu. Taky už jsem několikrát slyšel, že cizí akcent je v určitých případech trošičku sexy. Takže s mým přízvukem si nikdo hlavu nelámal.
Zatímco u nás již vaše album Moonshower & Razorblades vyšlo, na americkém trhu se objeví 29. března. Jaké očekáváte recenze?
V Americe a v Anglii zatím vyšlo EP a já každý týden dostávám sjetiny recenzí z hudebních časopisů i internetových serverů. Už jich budu mít přes stovku a většina z nich je pozitivních. Velmi dobrá kritika nám třeba vyšla v NME, kterou považujeme za strašně důležitou, protože ať chceme, nebo nechceme, tak NME je plátek, jenž určuje směr. I když jeho redaktoři jsou strašní snobové, kteří jsou schopni pohřbít i to, co je dobré, jen proto, že se jim to zrovna nelíbí. Takže se dá říct, že to má relativně vzestupnou tendenci, taky máme za sebou tým lidí, jenž nám dělá velice slušnou promotion, ani nechci vědět, kolik to stojí peněz. Ale na druhou stranu - já jsem už z principu striktní realista, až skeptik. Lítání a vzdušných zámků už jsem si užil dost, teď se snažím držet při zemi, ale tohle opravdu vypadá docela slibně. Nemyslím si, že z nás budou nějaké megastars, ale pro nás je úspěch třeba to, že budeme moct odjet důstojné turné a v létě se objevíme na velkých evropských festivalech. Člověk by měl zůstat skromný.
SUNSHINE vznikli v roce 1995, debutovali v roce 2000 deskou Hysterical Stereo Loops, Beasts And Bloody Lips. O rok později následovalo album Velvet Suicide, v roce 2002 deska Necromance. Odehráli stovky koncertů v Evropě, několik turné v USA, v roce 2003 absolvovali čtrnáctidenní šňůru po Japonsku. Dvakrát vystupovali na festivalu CMJ v New Yorku, jejich hudba se objevila na soundtracku k filmu Blair Witch 2. V roce 2003 se stali první akvizicí nově vzniklé firmy Custard, kterou založila písničkářka Linda Perryová. Výsledkem byla deska Moonshower And Razorblades, která se nedávno objevila i na zdejším trhu.
Zdroj: reflex.cz