Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rozhovor s Kayem v Reflexu

20. 8. 2003

KDYŽ ZE SLOV KAPE KREV

 

Na ulici byste ho nepřehlédli. Přitahoval by váš pohled. Uhrančivý výzor démona-svůdce, který jistojistě zastává v pekle významný post s definitivou. Nikoli pro rašící růžky, KAREL BURIÁNEK (34), zasluhuje pozornost především jako zpěvák a kytarista táborských SUNSHINE, v zahraničí bezpečně nejznámější české kapely, které jako by se tuzemská média poněkud štítila. Přitom sirný odér se kolem ní rozhodně nešíří.

Popíšu-li postavení Sunshine v Čechách, tak jste známí téměř výhradně v rámci hardcorové subkultury, která ovšem vůči vám má mnoho výhrad. Jste pro ni příliš emo a nekousnutelně moc se bratříčkujete s komerčním ďáblem. Na druhou stranu mimo tuto scénu jste prakticky neznámí. Nacházíte se v prazvláštní mezipozici.

Přesně. Jsme ve vakuu, které je někde mezi tím. Šedá zóna, do níž se nikomu nechce. A je to zčásti obraz toho, jak degenerovaná kultura tady ještě po komunistech zůstala. S komerčním boomem nastalo prostředí, které obsáhlo všechna možná odvětví, ale kultury se nedotklo. Paradoxně, jak jsi říkal, že jsme nejvíc známí v rámci platformy, která nás dnes už ani neuznává, je výsledek toho, že jsme tomu, co děláme, věnovali víc, než je v HC sféře obvyklé. Protože celé dogmatické krédo, proč existuje hardcoreová vrstva, je opozice vůči komerčnímu levelu. Platforma, která funguje. Pořádá koncerty, vydává desky, fanziny, vozí kapely zvenku a vše pracuje na bázi DIY (Do It Yourself - pozn. aut.) bez profitu. Nebýt téhle platformy, tak by Sunshine vůbec nefungovali nebo by o nich nikdo nevěděl.

V celém vývoji počínaje tím, že se kapela dá dohromady, a konče dvojí účastí na CMJ festivalu v New Yorku, je víc obsažena drzost a procpávání, nebo si vás úspěch tak říkajíc našel?

Syndrom kapel, které řeknou: My jsme geniální, vybočujeme tím, co děláme ze zavedeného dogmatu, a počkáme, až si nás někdo všimne, nefunguje. ObrazekMožná ve výjimečných případech a to jsou věci, na kterých se staví hudební historie. My spolu hrajeme pomalu deset let a byly roky, že jsme chodili zkoušet třeba třikrát týdně - fakt roky. Byl to dril, ať se dělo co se dělo, ať jsme byli nemocní, nebo měli osobní problémy. Byli jsme navyklí, byla to droga. Není v tom žádná věda. Potom nastupují lokty a nastupují vždycky, i když lidi na ten mechanismus nadávají. Lokty musí být, protože hudební byznys v jakémkoli měřítku je strašná všivárna, kór velký top firmy.

Pokousal vás nějak?

Naše skladba se prodala do filmu.

Záhada Blair Witch II, nepletu-li se?

Podtitul Book of Shadows. Bez průtahů, jestli ten film má nějakou úroveň, nebo nemá, jednou tu je. Přiznaná věc, ve filmu se objevila, film se distribuoval do kin, skončil na videu a DVD. Což jsou další zisky pro firmu. Vzhledem k tomu, že jsme tehdy měli v Americe ještě malé zastoupení, tak firma udělala všivárnu všiváren. My jsme měli podepsat regulérní smlouvu na skladbu a dostat za ni zaplaceno a jenom proto, že jsme byli hloupí a slepě jsme důvěřovali lidem, kteří nás zastupovali, tak oni si z nás v podstatě udělali legraci a připravili nás o honorář, který nebyl malý. Trvalo další tři roky, než se začalo něco dít, a stejně jsme dodneška žádný peníze nedostali ani nedostaneme.

Vakuum, o němž už byla řeč, se okolo Sunshine rozpíná i v oblasti, jak zdejší tisk ignoruje vaše zahraniční turné - loňská sedmdesátikoncertní šňůra po Evropě nemá u nás obdoby. Máš nějakou teorii, proč nikoho moc nezajímá, když interpretům, kteří jednou za deset let vyrazí na koncert pro krajany, málem nosí kytky na letiště?

Já tomu taky nerozumím. Hlavně nevím, co říct. A taky mě to moc nezajímá. Neřeším si po nocích v bezesných chvilkách: Ty jo, to je strašně nespravedlivý, my jezdíme na turné do Ameriky. Pak si přečteš v novinách titulek: Lucie dobývá Ameriku , a dokážeš si představit, jak to zhruba vypadá. Ale proč ne, když hudební i nehudební veřejnost podobný způsob prezentace akceptuje, tak není jediný důvod, proč by se měli popularizovat Sunshine, o kterých stejně nikdo nic neví. Tys to vystihl, my de facto opouštíme prostředí, v němž jsme se sami vypěstovali, a pak tu je posluchačská a kupní síla, lidi na labelech, kteří kočírují český hudební byznys, a ti nás totálně ignorují. Tak ať! Ježišmarjá, vem si Support Lesbiens v době, kdy fungoval Bunkr, všichni říkali: Ty jo, taková partička, mají skandální jméno, hrajou nadupanou muziku. A kde jsou dneska?

Jeden tip bych měl.

Ne že by se prodali, oni přijali pravidla podivného českého hudebního byznysu. Většina kapel, která měla ambice být mezinárodně zajímavá, tak v momentě, kdy se pustila do křížku s českýma molochama, oni jim zacementovali hranice. Pro ně je primární důvod, proč podepisují kapelu, mít český, tady prodávaný mainstream. Ten má spoustu vrstev, nablblej pop, inteligentní pop, středněproudý věci, adult music - pro lidi v kravatách, co poslouchaj´ v autě, když jedou na pracovní schůzku. A samozřejmě musí existovat i v uvozovkách alternativa. O tu se starají scoutři, co chodí po klubech a hledají kapelu, která splňuje požadavek jakési alternativnosti, ale zároveň se dá učesat. Když jim někdo na tuhle vějičku skočí, tak první věc je, že chtějí, aby zpívali česky, a druhá z toho plynoucí je, že z nich udělají hvězdy tady - v Čechách. Spousta lidí to akceptuje, protože ani nemá ambice jezdit ven. Ale my jsme od začátku, hned po první desce - věděli jsme úplný kulový -, chtěli znít světově, i když je to dneska k smíchu. Začali jsme jezdit ven hrozně brzo, každý rok posledních šest let - minimálně po Evropě.

Přezíravost tuzemského tisku je podle tebe - sjedeme si to anketně - dána: odtažitostí HC subkultury; faktem, že vydáváte u nezávislého labelu; skutečností, že jste z Tábora?

Pragocentrismus v tom vůbec není obsažený. Nebylo by nic snazšího než se odstěhovat do Prahy, abys byl v centru dění, ovšem to je totální blbost. Já si ti nemyslím, že jde o programovou přezíravost, spíš nedostatek informací. Když se někdo věnuje hudbě a dělá v hudebním časopise, tak je na pováženou, že neví. Ovšem v jiných časopisech nemají důvod ani možnost sehnat si o nás informace, protože my se v žádných médiích neobjevujeme.

Když tě poslouchám, máte vůbec ještě zájem prokopnout ono vakuum a jaksi se zde rehabilitovat?

Nemáme potřebu se rehabilitovat, nejsme ublížení. Ale jo. Ne proto, aby nás lidi poznávali v metru, ale protože - a teď nechci, abych zněl mesiášsky - je potřeba změnit situaci. Je tu spousta dobrých kapel, které jsou už dopředu odsouzené zůstat ve sklepích. Zabalí to dřív, než se z nich mají šanci dostat.

Jak moc zacloumá sebevědomím jednoho fakt, že se bez podpory zdejších médií vyškrábe na úroveň, že je schopen jezdit evropské turné po klubech?

Jestli ti to nafoukne ego? No jasně, že jo. Kecal bych, že ne. My ale máme docela citlivě vypěstováno nehrát si na frajery, protože pořád jsou momenty, kdy nám sklapává. Pořád dostáváš čutance. Ego ti naroste, ale je otázka, jak s tím nádorem zacházíš. Jestli budeš tady dělat ramena na lidi a říkat, že všichni jsou špatný, jen ty dobrej. Nebo jestli ti pomůže rozvíjet se produktivně dál. Ztratíš zábrany a nebojíš se dělat věci, kterých by ses předtím bál, protože by sis nevěřil.

Jak je na Sunshine venku pohlíženo? Jak jste přijímáni?

Jak kde. Různě.

Příklad.

Záleží na tom, co je to za koncerty. Když jsi zmiňoval Trail Of Dead, se kterými jsme hráli loni, tak jsi první otvírací kapela ze dvou. Máš nějaký status. Šatnu s jídlem - toho je míň, než má druhá předkapela. Máš kratší dobu na soundcheck, na koncert. To jsou rozdíly, tak se na tebe dívají. Ale jestli jsi z Čech, z Mongolska, nebo z Ameriky, je téměř jedno.

Nikdo vám nedává sežrat, že jste výchoďáci?

Ne. A třeba jsem i trošičku alergický na to, že by náš původ měla být devíza. Že seš atraktivní, protože seš ze země, odkud moc kapel nepochází. K tomu mám despekt, mně nacionální rozdělování připadá strašně tupý - jde jen o hudbu.

Myslíš si, že vaše hudba je natolik mezinárodní, že se v ní neprojevuje nějaký prvek lokálnosti? Byť jen toho, že ses třeba v dětství cákal v Jordánu.

Asi se to odrazí, ale ne tolik, aby bylo signifikantní, že jsme Češi. Taková kapela jako System Of A Down, všichni členové jsou Arméni, si na tom postavila image a udělala hroznou díru do světa - čiší to z nich od prvního do posledního. To my nemáme, a ne proto, že bychom se to snažili potlačit, ale jde o míru sounáležitosti s kulturou, v níž člověk vyrůstá a která se na něm podepíše natolik, že ze všeho, co pak dělá, je znova cítit. Jenže já jsem nikdy nezpíval lidovky, nikdy jsem nehrál v žádný cimbálovce, nemám k ní ani vztah.

Nahlédnuto zpoza geografických hranic, jakým dojmem působí česká hudební scéna?

Jednou z věcí, které české hudební scéně vyčítám, je, že se vůbec nekonfrontuje s děním venku. Jo, tady je milión kapel, který hrajou revivaly od Janis Joplinové po Rage Against The Machine, ale lidi tady neposlouchají hudbu. Ekonomicky je těžko dostupná, nemůžeš si kupovat cédečka, jak bys chtěl. A další věci, o kterých bychom se mohli dvě hodiny bavit. Českým kapelám chybí šmrnc a nemyslím jen na skladatelské úrovni, ale i na úrovni sebeprezentace. Když uděláme selekci deseti průměrnejch nebo i blbejch kapel z Evropy nebo Ameriky a vybereš deset špičkovejch z Čech, tak pořád ty český ve vizuálním kontaktu prohrají.

Jak jsou desky Sunshine sehnatelné ve Státech?

Ne úplně dobře. Jednáme o reedici Necromance. Jelikož větší část roku žiju v L.A., tak tam už se nenajde firma, která by o Sunshine nevěděla, ale nechce se jim investovat do zámořské kapely. Do budoucna jsme z toho důvodu uvažovali, že by tam kluci třeba na půl roku přesídlili. Tvoje texty se hemží silnými postindustriálně velkoměstskými metaforami, jako jsou narkolepsie, nespavost, androgyn, denní snění či sebevražda. Co jimi označuješ? Nenesou výrazné autobiografické prvky - to za prvé. Texty nejsou až tak osobní, je to spíš fascinace. Uvědomil jsem si, že mohou být zavádějící. Může to vypadat, že vybírám slova a jevy, které jsou in a tvoří jakousi řeč.

Ale i pokud je to móda, tak ne ve špatném slova smyslu.

O tomhle vypovídá - ať si o něm myslíme cokoli - film Velvet Goldmine (v české distribuci Sametová extáze - pozn. aut.) . Atraktivní, pro masy skousnutelný příběh ukazuje, že věci, které dnes pokládáme za moderní, mají kořeny v sedmdesátých osmdesátých letech. Vlečou se devadesátými lety jako zapovězená nitka. Pro běžné použití jsou ta slova velmi obskurní a mnoho lidí se jich nechce dotýkat, protože zavánějí přílišnou dekadencí. Jsou velmi nablýskaná, přitom z nich odkapává krev.

Zapomeneme-li všechna negativní zabarvení toho výrazu, cítí se Sunshine být globální kapelou?

(Pár sekund ticha) Asi jo.

SUNSHINE vznikli v Táboře v roce 1995. Za dobu existence odjeli čtyři evropská a tři turné po Spojených státech (1998, 2000, 2002) mj. jako hosté At The Drive In, Murder City Devils, Trail Of Dead nebo Vue. Dvakrát se účastnili newyorského CMJ festivalu. Skladbu Streamlined použili tvůrci filmu Blair Witch Project (The Book of Shadows). Zastoupeni na kompilaci Cornerstone Player 037 ve společnosti Richarda Ashcrofta či Primal Scream. Posledním počinem kapely je hudba k představení fyzického divadla Apnie režisérky Nory Nohejlové (Divadlo Alfréd ve dvoře). Diskografie: Hysterical Stereo Loops, Beats and Bloody Lips (1997 v ČR Day After, 1998 v USA label GSL), Velvet Suicide (1999 Day After, 2000 v USA label BWR), Necromance (Digital Urban Icons) (2001 Day After, 2003 japonská licence)


Zdroj: reflex.cz

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA