Jdi na obsah Jdi na menu
 


Rock&Pop

15. 6. 2007

Sněhová koule, která netaje


Nic proti klukům ze Sunshine, ale začínají u mě trochu ztrácet... Sice jsou profesionální nezakomplexovanou kapelou, ale nelžou nám náhodou?“ ptal se kazatel dobrých HC mravů a zdaleka se netázal sám. Vzedmutý ohlas nového alba Moonshower And Razorblades zdá se jedněm zasloužený, druhým podezřelý, dalším je vyloženě trnem v oku. O důvod více zajít s frontmanem kapely Kayem na kafe.
(Nezkrácená verze rozhovoru)


ObrazekOsobně mám problém vás stále ještě považovat za českou kapelu. Teď to nemyslím z hlediska jakéhosi pofiderního vlastenectví, jen mne to už vlastně ani nenapadne. Hraje pro vás tenhle pomyslný rozpor vůbec nějakou roli?

Do jisté míry asi ano, ale tohle je strašně vratkej led. Jakýmkoli způsobem na tuhle dvojsečnou otázku odpovíš, vystavuješ se riziku, že odpověď bude zvráceně otočená proti tobě. To, že oscilujeme mezi Amerikou, Anglií a Evropou, je poplatné situaci, ve které se zrovna nacházíme a kterou je třeba řešit na místě. Když jedeme pětitýdenní turné po Americe, tak jsme holt v Americe. My moc neřešíme, na jakém kontinentně se zrovna nacházíme, to opravdu vyplývá ze situace. Na druhou stranu nejsme jen kapela, ale i lidi, kteří příslušej k nějakýmu místu. Sám jsem před pár lety žil v Americe, teď jsem zase zpátky. Mám tady vážnou známost a život, kterej se snažím naplňovat v tom nejlepším slova smyslu. Není to každopádně tak, že bychom měli prvoplánově přednastavený, že jsme globální kapela. To je spíš přívlastek, kterej nám dávaj žurnalisti, ale s tím můžeme těžko co dělat.

Takže když jste teď odehráli sérii koncertů v Čechách, neměli jste pocit výlučnosti domácího prostředí?

My moc nerozlišujeme, jestli hrajeme v Americe, Čechách, Japonsku, nebo třeba na Marsu. Těch pár českých koncertů mělo každopádně speciální balení, protože na nás měly až nebývalou publicitu. Na druhé straně to dostáváme zpátky od lidí, který nejsou schopný zkousnout fakt, že jsme měli gloriolu kapely, která je v uvozovkách známější venku než v Čechách, což je po tak dlouhý době poměrně iritující. A najednou nám ty samý lidi, který s tímhle dřív operovali, vyčítají, že jsme kapela, o který všichni mluví a na kterou se jdou všichni podívat, i když je vůbec nezajímá. Podmínky jsou ale furt stejný, mění se jen kulisy. A ty my nemůžeme a ani nechceme ovlivňovat. To, že nezapadáme do nějakejch schémat, není náš problém.

Měli jste už na začátku ambice zamířit tak vysoko?

Jasně, že neměli. Teď si sice můžeme leccos namlouvat, ale nikdo už stejně nepřijde na to, jaká byla pravda. Byli jsme nicméně tři kluci z provinčního města s vzácnou touhou něco dělat. To nás svedlo dohromady, navíc jsme měli na spoustu věcí identické názory, hudební i mimohudební.To, že se člověk nějak vyvíjí, je věc druhá. Po letech takhle odešel Mátry, jeden ze zakládajících členů. Najednou se mu změnily životní preference a už to nebyl ten člověk, který s námi začínal. Na začátku jsme hodně zkoušeli, chtěli jsme docílit tvaru, který pro nás bude mít smysl. Ale že budeme hrát mimo republiku a podobně, to jsme tehdy netušili. Samozřejmě jsme si to přáli, ale že bychom to měli hozený tak, že nebudeme hrát Čechách, ale v cizině, tak to ne.

Zaujal mne podotek, že vám nikdy nešlo o to, reflektovat prostřednictvím hudby nějaký svůj světonázor, ale pouze o to, hrát rock’n‘roll.

Dodneška je nám vyčítáno, že jsme takzvaně využili hardcoreové platformy. To byla ale vedle metalové scény jediná vrstva undergroundu, která byla schopná fungovat i v mezinárodním měřítku. Umožňovala nahrát desku s celkem mizivým rozpočtem a v rámci malých vydavatelství ji distribuovat a dostat k co nejvíce lidem i mimo Čechy. Je ale dost limitovaná, a i když se s pravidelností obměňuje, zůstává tenká. V dané době to pro nás byla jediná možnost, jak se nějakým způsobem zviditelnit, pak jsme ji ale začali přerůstat. Nijak programově; přesto jsme obviňováni, že jsme ji zneužili k vlastnímu prospěchu.

Pro vy se vlastně nehlásíte ke své úplně první desce?

Neměla nikdy vzniknout. Vlivem entuziasmu vyšel v omezeném nákladu vinyl, ale jakmile byla deska venku, bylo všem jasný, že to nebyl šikovnej krok, vždyť to vlastně bylo pouhopouhý demo. Svým způsobem tě taková deska diskredituje, protože jsi ještě nevyzrálej, vlastně na to nemáš. Byl to jen takový náš profil a ten profil nebyl zrovna dvakrát šťastnej. Tu desku jsme škrtli, je to bod nula. Proto jsme jí ani neuváděli do naší diskografie.

Kdy vlastně pro Sunshine nastal první zlomový bod?

On se žádný velký třesk nekonal. Začali jsme pomalu jezdit mimo Čechy, stěžejní moment přišel asi ve chvíli, kdy jsme se v Německu na pár koncertech zkřížili s kapelou VSS. To byla kapela člověka, který šéfoval malému, ale respektovanému vydavatelství GSL. Funguje dodneška, bude mimochodem vydávat třeba i vinylovou verzi nové desky Mars Volta, atd. Je to takovej černej Petr, divoká karta undegroundový scény. Tenhle člověk nám v Americe licencoval druhou desku a vzal nás na první americké turné. Byly to dva měsíce každodenního hraní, nikdo nám nic neodpustil. Spali jsme po zemi ve spacácích, nevydělali si žádný peníze, byla to ale dobrá investice. Od chvíle, kdy si získáš alespoň nějaký fanoušky na svou stranu, to roste geometrickou řadou a kapela se může vrátit znovu.

Pak jste se rozhodli opustit zaměstnání a věnovat se muzice naplno?

Dostali jsme posléze se na křižovatku, kdy jsme to samozřejmě všichni řešili. Měli jsme všichni docela zajímavou práci, to, že jsme občas odjeli na měsíc, nám tolerovali. Člověk měl ale pořád výčitky a tendenci to těm lidem vracet. Tak jsme si řekli, že to zkusíme. Dali jsme výpověď a od té doby to jde nahoru dolu. Stejně jsme museli občas pracovat bokem, nicméně jsme najednou byli v situaci, kdy jsme mohli plánovat na půl roku, na rok dopředu. To byl docela důležitej moment, i když tehdy nebylo vůbec daný, že to půjde.

Bylo hraní v cizině nějak tvůrčím způsobem stimulující?

Určitě to mělo vliv na nějakou inspiraci, neustálým hraním navíc kapela získá vnitřní sebejistotu. My nejsme dobrý muzikanti, já nejsem dobrej zpěvák, ale to, že máme odehráno tolik koncertů, nás kvalifikuje dál. Můžeš mít odehráno stovky hodin ve zkušebně, ale teprve živým hraním se naučíš rychle stavět aparát nebo rychle vypadnout, když za tebou jdou další kapely. Tyhle triviální věci tě naučí pokoře, dokážeš se postarat sám o sebe. Mám dojem, že tohle většině velkých kapel v Čechách chybí. Jsou to velký miminka, nejsou schopný konkurovat ani provinčním kapelám. Nemají dostatek pokory, aby si řekly, že jsou tady pro lidi a udělaly všechno proto, aby je dostaly na svou stranu. Hrát si na hvězdy s tím, že publikum přišlo na nás a buď se mu to líbí, nebo ne, to prostě nejde.

Hraje roli i obrovská konkurence?

Konkurence dělá strašně moc. Venku začínají hrát kapely relativně brzo, a když chtějí, mají možnost se tomu věnovat hodně intenzivně. V dvaceti, pětadvaceti jsou to dobrý muzikanti. Ne co do virtuozity, umí každopádně prodat to, co umí. Ono to zní sice povýšeně, byť je to nevinnej vtip, ale tady vyrostla tepláková generace kapel, který nemají názor, a to ani hudební. Neumí se prezentovat. Když se kapela pohybuje na hraně, dá se jí odpustit i to, že není hudebně dokonalá. Obráceně to nefunguje. I když si největším virtuosem, ale nemáš charisma, tak to pro širší prezentaci není. Lidi chtěj divadýlko.

Počítám, že nevedeš rozlišení mezi mainstreamem a undergroundem.

Mám za to, že je to jedno. Já se nebráním náklonnosti k popu. I když s jedná o nejpokleslejší pop, tak pokud je dobře udělanej, je v něm pořád srdce. A je jedno, jestli je střiženej jen na efekt. Chválit underground jen proto, že je v protikladu k mainstreamu, to je přece nesmysl.

Poslední desku Moonshower And Razorblades jste prý nahráli poměrně rychle.

Poslední desku jsme moc rychle nenahráli, tu jsme nahrávali pět šest měsíců. Samozřejmě s přestávkami. Byli jsme tlačený časem, přece jen nahrávací frekvence jsou drahý. Asi dva týdny jsme nahrávali základy, v dalších dvou studiích jsme dodělávali overduby. Skoro dva měsíce jsem točil v dalším studiu zpěv, další tři týdny se míchalo. Začali jsme nahrávat v říjnu 2003, desku jsme dodělali někdy v březnu 2004.

Proč vyšlo album tak pozdě?

Čekalo se, až bude dodělaný video. Natočený bylo docela rychle, nicméně se docela dlouho stříhalo. Následovala postprodukce, až se nakonec zjistilo, že chybí docela hodně materiálu. Před vánocema jsme ještě dělali nějaký dotáčky v Londýně. Deska navíc vychází celosvětově, bylo proto důležitý najít v každým teritoriu správný partnery, aby album nezapadlo měl se o něj kdo starat. A to samozřejmě znamenalo spoustu času a investic.

Nové album má na vás překvapivý zvuk.

To bylo vlastně poprvé, kdy jsme pracovali s producentem (Berndem Burgdorfem, pozn. aut.). Měli jsme to štěstí, že jsme si vybrali stejného producenta, kterého nám doporučila firma. To byl jeden z momentů, kdy máš jistotu, že i když by se některý věci hroutily pod rukama, tenhle člověk ti je pomůže pospojovat zpátky dohromady. Jeho stěžejní úloha tkvěla v tom, že moc dobře věděl o našich slabinách i silnejch stránkách. A i když jsme občas měli pocit, že je to jinak, ke střetům nedocházelo.

A jaká jsou vaše slabá místa?

Mám za to, že naše slabé místo je vzdorovitost. Přiletěli jsme do Ameriky, měli jsme zamluvený studio a věděli jsme, že nemáme hotovo tolik věcí, kolik bychom správně měli mít. Zrovna jsme se vraceli z japonského turné a prožívali období, kdy jsme nechtěli používat žádné klávesy ani sequencery. Chtěli jsme hrát rovně, hodně nahlas a znít mnohem víc punkově, než kdykoli předtím. Bylo to období, kdy tě všechno začíná štvát a máš pocit, že ty frustrace musí ven. Hotový jsme měli skelety věcí, který zněly přesně takhle. Bernd si je poslechl a řekl ‚no, to je pěkný, ale to nejste vy‘.

Podle bookletu se autorsky podílel na dvou písničkách.

On s námi samozřejmě konzultoval spoustu jiných věcí, to jsou jediné dvě skladby, které jsou mu přiznány autorsky. Na začátku jsme měli pocit, že my jsme ti, kdo si bude říkat, co a jak dělat, a producent nám to jen pomůže naplnit. V tu chvíli dal asertivně najevo, že jsme vedle, že musíme slevit a začít dolovat tam, kde jsme se domnívali, že je to prázdný. A i když jsme nejdřív byli nedůvěřivý sami k sobě, nakonec se to vyplatilo. Nová deska není úplně diametrální skok jinam, pořád obsahuje elementy, který nás určují, jen je to trochu jinam posunutý. V tom je ten progres. Když nahráváš desku s velkou produkcí a s velkejma penězma, je nesmysl, abys to škrtnul a začal dělat něco úplně jinýho, to nejde. Ani bychom to nezvládli. Jsme prostě takoví, jaký jsme.

Zmínil si, že jste neměli moc věcí…

What You‘ve Got jsme napsali celou ve studiu, až na jeden fragment, kterej jsme už použili jinde, ale nevydali. Victim Is Another Name For Lover jsme hráli v podobě bez refrénů. To je jedno z míst, kde nám Bernd řekl, že něco chybí, a vlastně a s námi dopsal refrén. Lower Than Low je pro mne jedna z nejdůležitějších věcí. Vznikla během odpoledne, kdy jsme furt hráli jeden riff a nakonec jsme tu písničku postavili asi během patnácti minut. Až na dvě další věci bylo celý album napsaný ve studiu.

Jak se vám vlastně podařilo dostat na desku Trickyho?

Napadlo mě, že by to bylo fajn. Bernd má shodou okolností stejného agenta, a Tricky byl navíc náhodou v Los Angeles, protože tam zrovna produkoval nějakou holčičku, kterou si objevil. Poslali jsme mu rozmíchanej track, jestli by na něm participoval, a on že se mu to líbí, a že proč ne. Trvalo asi tři týdny, než se domluvili administrativní věci, načež přišel během odpoledne do studia a nazpíval těch pár vět, co v Neon Religion má. To, že je na desce Tricky, ale není stěžejní, není tam ani kvůli tomu, abychom se s ním mohli chlubit. Nemyslím si, že by Neon Religion ublížil ani extra pomohl… Je tam. To je jediný, co k tomu lze říct.

Zdroj: rockandpop.cz