Jdi na obsah Jdi na menu
 


Další rozhovor s Kayem

22. 7. 2003

Nekupujte známky jen v trafice za rohem

Rozhovor s kytaristou a zpěvákem táborské kapely Sunshine - Kayem Buriánkem. Přečtěte si zajímavý komentář k festivalu Go Planet Roxy, současné české scéně a hudebním trendům v zahraničí.

Tento rozhovor vzniknul bezprostředně po skončení festivalu Go Planet Roxy v Táboře, kde Sunshine předvedli svojí živelnou punk-danceovou show jako třetí odzadu před Maryline Mansonem. Našimi médii letos o nich proběhly sporadické zprávy, v zahraničí jejich úspěch kulminuje - získali velmi výhodné podmínky pro nahrávání nového alba u jednoho z amerických labelů, poslední deska Necromance vyšla v květnu v Japonsku, v průběhu příštího roku je čeká rozsáhlé turné po USA, Evropě a pravděpodobně i v Austrálii a na Novém Zélandu.

Jak hodnotíš průběh festivalu Planet Roxy, splnil tvoje očekávání?

Myslím, že se mi líbila organizace festivalu. Cena vstupného se pohybovala dost vysoko a možná to nevyzní úplně lidsky, nicméně je to fakt, když řeknu, že to eliminovalo z publika "lůzu", která obvykle působí problémy. Z kapel se mi dost líbili Asian Dub Foundation, ale co se týče line-upu festivalu v obou dnech, nevím, jestli by mě takový festival přitáhl, protože tam zase nebylo tolik věcí, které by mě zajímaly a ty které jsem programově vidět chtěl, mě nakonec tolik nenadchly. A není to nějaká přezíravost, zdálo se mi, že podobný pocit mělo víc lidí, se kterými jsem se potom bavil.

Zdá se ti, že Marylin Manson byl jako headliner přeceněný? Že jeho vystoupení nesplnilo očekávání, které mu předcházelo?

Ne to vůbec ne, musím přiznat, že jsem nijak nepátral, jak byli početně zastoupení skalní fanoušci, ale reakce toho davu, který si na jeho vystoupení téměř hodinu počkal, se zdály hodně vlažné. Mohlo to být tím, že byl ze začátku dost špatný zvuk doprovázený bombastickým intrem, po kterém jsem čekal, že přijde strašná jízda a najednou nebyla, působilo to utlumeně a unaveně. V tu chvíli jsem byl docela daleko od pódia, a tam ta energie nedosáhla, když jsem se pak později díval přímo z blízka, tak to bylo o dost intenzivnější. Nijak mi to neopravuje názor na to, že Marylin Manson je svým způsobem geniální, poslední deska je dokonalá a všechny ostatní předchozí mají v sobě něco, co se mi líbí.

Zaujalo tě vystoupení někoho z české scény?

Southpaw, i když to není kapela, která by mě hodně bavila, ale myslím, že mají potenciál hrát veliké festivaly, nadchla mě jejich verze Frankie Goes To Hollywood, kterou zahráli nakonec. Myslím, že umí pracovat s davem, lidi v mase potřebují impulsy, a je jedno, jestli tomu předchází promyšlená příprava, protože když před takovou kapelou bude hrát deset plytkých kapel, tak taková, která tohle umění ovládá, má vyhráno. Na nich je navíc vidět, že je to baví, že to nejsou cvičené opičky, je to uvěřitelné. Docela se mi líbili Roe-Deer, ale nedokážu být moc objektivní, protože nemám rád festivaly, ta masa lidí a kapel se míhá strašně rychle a to mi maže zážitky, takže z toho nakonec nic moc nemám.

Myslíš si tedy, že festivalové publikum je nesoustředěné?

Je totálně nesoustředěné (smích). Hodně to zjednoduším, ale je to asi tak, že sedm tisíc se dívá, po koncertě ti zavolá deset lidí a to je těch deset lidí, kteří to sledovali od začátku do konce, mají na to nějaký názor. Ten zbytek to má tak, že sice sleduje, že tam hraje nějaká kapela ale ani nedokáže říct, jestli ho baví nebo ne.

Jak hodnotíš vaše vystoupení ze svého pohledu? Mě se dost líbilo. Ve srovnání s jarním koncertem v Roxy, kde byl prostor uzavřený, lidi se soustředili jak měli, tak jste tady, ačkoli jste před sebou měli dav, který nechtěl ze začátku "hýbat ani prsty u nohou", podali výkon, který byl mnohem energičtější než v Roxy.

Mluvil jsem s lidmi, kterým se líbil koncert v Roxy a kteří po koncertě konstatovali, že na rozdíl od Roxy chyběla mystická a spirituální nálada. To mi dost vadí, protože mystičtí a spirituální nejsme.

To dělaly ty klávesy?

No ne, ten rozdíl dělá celá ta uzavřená atmosféra. Když do takhle malého prostoru nacpeš to, co tam bylo včera, tak ten prostor exploduje, zatímco když to pošleš do éteru, který je neomezený, a kde navíc není ta zpětná vazba, lidi to nechytí a nevrátí, nechají to projít prostorem, tak se to rozplyne. Zvuk hraje taky roli. Náš současný koncept směřuje od těch "spirituálních" výletů, jestli to na někoho tak působilo, i když já nejsem přesvědčený, že by tam kdy byly, ale teï máme nové věci, nového člověka, který s námi hraje, předělali jsme aranže u starých věcí, je to živelnější.

Na mě to působilo, že je to punkovější. Před měsícem jsem zažila koncert Turbo A.C´s v malém prostoru klubu Vagon v Praze a trochu jste mi je připoměli, schopností předvést show, ale i soundem.

Punková energie, nebo ten základ, ani nikdy nechyběl, ale chceme to posunout ještě dál, zachovat využívání sekvencí, syntézu věcí, které znějí jako Stooges a nejsou tam žádné smyčky a věcí, které jsou postavené na umělém beatu, přestože jsme živá kapela, ale pořád zůstávají tvrdé kytary. Pak jsou to schopní vstřebat lidé, kteří poslouchají jenom kytary a zároveň ti, který je neposlouchají.

Jaký máš vztah k taneční scéně? Máš tam svoje oblíbené žánry?

Určitě mám, ale taky mám v podstatě obrovský despekt k tomu tanečnímu boomu, který tu proběhl a zdevastoval co kde mohl, včetně vkusu lidí. Ve fázi, kdy se to vyhouplo z undergroundu, zmasovělo a začaly se v tom točit obrovské peníze, nabralo to obrátky, kdy hodně lidí prohlašovalo, že už jsou překonané kytary a budoucnost mají párty.

A vrátil se metal (smích).

Ten vývoj je vidět i ve světě, že taneční scéna se vzpamatovává z téhle sebepohlcující fascinace a vrací se k využívání organických nástrojů a zvuků, za přispění, ale ne předimenzování technologiemi. Třeba první deska Daft Punk mě dost dostala, nebo Chemical Brothers, kteří od začátku používali na všechno kytarové krabičky, nezahodili kolekci pedálů, kterou nasbírali do té doby.

Všimla jsem si, že na minulých albech se místy vyskytuje motiv "kybernetizace", jaký máš k technice vztah, máš nějakou filozofii, která je s tím spojená?

Ne, to ne, mám jenom žárlivost vůči lidem, který jsou technicky zaměřený a ovládají všechno do detailů, všechny aspekty, který s tím souvisí. Vždycky mě to fascinovalo, já k technice přistupuji spíš intuitivně.

Takže to je trochu diletantsví?

Tak je to u mě se vším, s hraním na kytaru, používáním krabiček, a jsem líný na to, měnit něco na tomhle přístupu.

Vyrostli jste ze scény, která je "špinavá", orientovaná spíš na výraz a "show-man-chip" než na instrumentální dovednost, ale když vás teď vidím neřekla bych, že chybí umění ovládat nástroje. Je to mix, který má svoje kouzlo a funguje?

Je to tak, ale nemůžeš se na osvědčené spoléhat pořád, ustrnout v tom, vyvíjet se někam musíš, ať už se to týká tvorby kompozice nebo tvojí osobnosti.

Prodělali jste v poslední době hodně změn, odešel klávesák, přibrali jste druhého kytaristu, vyměnili jste bookingovou agenturu, spekuluje se o změně názvu, můžeš k tomu něco říct?

Vyměnili jsme strašně moc věcí. K tomuhle jsme inklinovali dlouho, to, že odejde Matry jsme věděli už delší dobu, a když se naskytla šance, že by jsme za celou dobu existence Sunshine mohli mít druhou kytaru, tak jsme neváhali. Jirka s námi odehrál první koncert, a vypadá, že ho to hodně baví.

Co vás v nejbližší době čeká?

Koncertování na letních festivalech, pár koncertů v Německu, budeme hodně zkoušet, pak odlétáme na 14 dní do Japonska, na podzim budeme v Americe nahrávat asi tři měsíce novou desku.

Jaký máš vztah v těm albům, které jste zatím vydali, můžeš je nějak srovnat?

Já je neposlouchám, ale každé z nich určitě vykazuje jiné nálady. Je za tím to, že jsme vždycky hodně poslouchali hudbu a nechali se ovlivňovat a tak reflektují atmosféru z toho, co jsme třeba momentálně poslouchali. Já jsem na poslechu nových věcí téměř závislý a zdá se mi, že je čím dál těžší najít inspirativní věci a není v tom nějaká fanatická touha po tom mít něco extra nového. Můžou to být i starší věci, které nějak zafungují a jsou pro mě inspirativní, protože jsem se k nim dostal až teď. Když mě něco fascinuje hodně, tak to rozebírám na části a snažím se přijít na to, jak se někomu mohla povést taková rafinovanost, ale tahle snaha je pořád limitovaná tím, co je člověk sám. Můžeš některé prvky přijmout, ale přetavíš je pokaždé přes svojí osobnost.

Jak přistupuješ k textům? Podceňuješ je?

Ne to vůbec ne, myslím si, že jsou důležité, ale ne ve sdělení. Dost často jsem je psal úplně na poslední chvíli, ale nemyslím, že by z toho důvodu něco postrádaly. Vždycky jsou tam významy, které objevím třeba až zpětně, je to taková koláž, která má především svůj rukopis.

Vaše texty jsou v angličtině, je to zjednodušující?

Naše texty nejsou jen doplňující záležitost, hlas není jen další nástroj se sonickým významem. Nenajdeš tam žádné extra poselství, nemají sociální ani politický podtext, většinou je to hra s významy.

Dočkáme se na dalším albu textové přílohy?

Možná. U Necromance nebyly v bookletu, ale dodatečně jsme je uveřejnili na webu.

Myslím, že publikum si významy v textu hledá a často tam dosazuje svoje, které tam ani nejsou.

No to je dobře, to je model, který oceňuji, pokud někdo na tuhle hru dokáže přistoupit. Burcuje to tvojí obrazotvornost, je to zábavnější než když je to doslovné. A mám odpor k intelektualizování, slova jsou hrozně svazující a omezená, nechci dávat lidem vlastní konkrétní východiska. Ale dost často jsou to sarkasmy, vždycky jsme provokovali a provokovat budeme (smích).

Fascinuje tě provokace? (smích)

Asi jo, ale pokud jí používáš jenom proto, aby jsi se zviditelnila, je to vždycky na hraně a spoustě lidem to může připadat plytké. Když máš přístup k tomu, že jsi z nějakého důvodu na očích a to využiješ k tomu, že provokuješ, což je úplně obrácený postup, tak ta provokace taky může vyznít prázdně a pořád dává spoustě lidem z venčí právo na to, aby o tobě říkali, že exhibuješ úplně zbytečně, nemusí to být smysluplná provokace, ale už jenom to, že to vyvolá takovou reakci, je důkaz toho, že to funguje. Je to divadlo, můžu být úplně jiný ve skutečnosti, a na pódiu hraji divadlo a to mě na tom baví. Bez těhle kontroverzních artefaktů by hudba vůbec nemohla přežívat, a je úplně jedno, jestli třeba Beatles jsou dneska totální mainstream, který poslouchají lidi nad padesát, vždycky tam byla revoluce. Hudba je revoluce.

Myslíš, že hudba s hodně civilním projevem, například grunge nemůže být zajímavá?

Ale jo, některé věci z toho jsem poslouchal a dost mě to ovlivnilo, ale asi jenom po hudební stránce. Co se týče toho civilního image, je hrozně prvoplánové, pokoušet se smazat rozdíl mezi pódiem a publikem, je to hezká myšlenka, ale úplně se vytrácí podstata entertaimentu.

Jak vypadá scéna v L.A. ?

Děje se tam toho hodně, ať už se to týká hudby nebo filmu. Je to křižovatka, kde potkáš lidi, kteří něco chtějí dokázat, něco dokázali, až po ty kteří nikdy nic nedokážou, ale všichni tam musí být, protože je to místo, kde se něco děje. Víc klišé je L.A a víc artistický je N.Y. Kapely, které chtějí prorazit, tak tam musí být, aby se jim něco povedlo.

Jeden bod na celé planetě?

V některých aspektech je to podivné, ale je to tak.

Myslíš si, že ti dává tvůj častý pobyt v L.A. předstih? Ve srovnání s malým a uzavřeným hudebním prostředím v Čechách, tak to, co říkáš může působit.

Tady se z kulturní diskriminace stal kult, který se povýšil na určitou přednost. Typická pop-music v čechách je hrozně infantilní, nemám předsudky vůči dobrému popu, ale tady ta izolace způsobila to, že invenční lidi rezignují na konfrontaci. Bavíš se třeba s někým, kdo má na "vizitce" muzikant a tak předpokládáš všeobecný přehled. Přestože mi takové diskuse v baru přijdou jako klišé a záměrně je nevyvolávám, vždycky mě překvapí, když narazím na to, že kapelu, kterou považuji za pojem, ten, u koho bych to považoval za přirozené, neumí zařadit a ani třeba nezná podle názvu. Když budeš sbírat známky, tak si taky budeš psát kvůli tomu s lidmi z celého světa a nebudeš si chodit pořád kupovat jedny a ty samé za roh do trafiky.

Zdroj: freemusic.cz

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA