Jdi na obsah Jdi na menu
 


Recenze(97)

27. 9. 2002

Sunshine - Necromance Digital Urban Icons


Obrazek


autor: voitech


Recenze na novou desku táborských Sunshine


SUNSHINE - NECROMANCE DIGITAL URBAN ICONS (2001)


Sunshine jsem párkrát viděl naživo a vždycky to byl nářez. Všespalující žeh feedbacků a masivní detonace samplů a kláves se bolestvivě zařezávaly hluboko do mozku. O to víc mě překvapuje (přitom ne nemile), že jejich nová deska NECROMANCE DIGITAL URBAN ICONS se dá popsat jednoduše slovem - rocková.


Rocková ve smyslu téměř ortodoxním. Nejvíc je to poznat na rytmice: většina písní stojí na hypnoticky se opakujících basových figurách, kolem kterých jsou opřádány abstraktní kytarová pletiva a zasněné klávesové plochy. Smyčky a samply jsou všudypřítomné, ale spíš až v druhém plánu, a proto se je vyplatí poctivě vyzobávat. Deska postupuje od rychlejších kompozic (Insomnia, Narcoleptic Feedback) k pomalejším, aby se na závěr rozplynula v prostoru (The Spooky Cat Song, klavírní outro Sweet Obituary 3am). Ten prostor je přitom přítomen po celou dobu: NECROMANCE... jako by byla raketa proplouvající mezihvězdnými dálavami, odkud do ní vstupují ozvuky vesmírných harmonií a mísí se se solidním tepem motorů - rytmiky. Samostatnou kapitolou je zpěv: v hybnějších věcech se pohybuje ve vypjatých až afektovaných vyšších polohách, při zpomalení sestupuje do deklamace.


Těžko tu přirovnávat k jiným kapelám, ale Sunshine se nikdy netajili inspirací od kapel podstatně dříve narozených (P.I.L., The Cure, The Swans, Killing Joke...) a to částečně opravňuje mé asociace až do hlubokých 70. let, byť zde opatřených velice současným zvukem. Sunshine totiž produkují jakousi psychedelii nového věku. Ony repetitivní basové figury by mohly být klidně čtvrt století staré, zatímco zbytek se bere z prostoru mezi postpunkem a nekonečnem. Při úvodní Insomnii nemůžu nevzpomenout na kosmické experimentátory Voivod, poslední The Spooky Cat Song sahá až někam k Pink Floyd, Scars Of Love obsahují výtečný kytarový riff, špinavý jako od zhulenců Monster Magnet; plačtivý zpěv dá zase vzpomenout na Roberta Smithe z The Cure. Pomalá Last Your Way sklouzává k dekadenci červeného vína, růží a sametu, což podkresluje text "suicide, this is your last day, move up". Texty - mohu-li posoudit z odposlechnutého a z názvů songů - se točí zejména kolem noci, spánku a snění.


Výtečný je obal: tisíckrát použitý motiv kříže tu nepůsobí samoúčelně a naopak vyvolává nové souvislosti. O křišťálový zvuk, bez kterého by se tahle deska neobešla, se v hostivařském studiu postarali Zdeněk Šikýř a Pavel Marcel. Desku vydali Day After Records. Sami Sunshine se v bookletu NECROMANCE... prezentují jako Dan (drums, percussions, keyboards), Martin (bass, korg, sequencers, keyboards) a Kay (guitars, vocals, analog loops, keyboards). Pocházejí z Tábora, za sebou mají četná turné po Evropě i USA a před NECROMANCE... vydali kromě různých sedmipalcáků také dvě dlouhohrající desky: Hysterical Stereo Loops, Beats And Bloody Lips (1998) a Velvet Suicide (1999, obojí u Day After).


Takže pokud toužíte po vesmírné jízdě kdesi mezi nocí a ránem a sněním a bděním, popadněte příležitost za pačesy. Jestli to totiž z předchozího nevyplynulo, říkám to ještě jednou: je to dobrá deska.

Zdroj: MP3records.cz

 

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA