Jdi na obsah Jdi na menu
 


Roxy Praha

19. 4. 2007

Sunshine Roxy

(Praha, 19.4.2007)


Autor: sergei macaroff

Když jsem se potkal se Sunshine před necelým rokem na jednom pozdním letním festivalu, měl jsem s nima problém. Už předtím než na pódiu poprvé hrábli do strun, abych byl upřímnej. Moonshower and Razorblades byla deska, na níž mi vadilo neskutečný množství věcí - přeboostrovaný kytary, ve kterých Kay zanikal, což je problém, pokud je člověk-posluchač zatížen směrem k vokálu. Nebavil mě ten humbuk, protože dělal lidem těžší přistupovat k tý desce jako ke každý jiný, na druhý straně mi přišlo přehnaný, jak na to kapela reagovala. Bavila mě ta napůl zlá a na půl recesistní image využívající prvků světa za Styxem, ale vykřikovat něco o "prolhaných médiích"? Nicméně jsem přistoupil na jejich hru, každý band má nějakou auru. Jenže! Když chybělo do našeho festivalového setkání několik týdnů, začaly ke mně dojíždět zvěsti o změně. I stalo se!


Když jsem se potkal se Sunshine před necelým rokem na jednom pozdním letním festivalu, byla to show poněkud rozháraná. Když hráli, byli to oni - sympaticky zlí muzikanti, co za odstřikování potu z obličejů poskakovali po pódiu, mučili aparaturu (i fyzicky) a šili to do lidí bez ohledu na to, že playlist byl jednotvárný jak venezuelská telenovela. Ale mezi jednotlivými skladbami? Klanění, děkování. Naprostý znevážení celý prezentace Sunshine. Hodný kluci, co by vám dali bonbón i s kytarou. "Proč nejsou zlí celou dobu. Tenhle styl hry mi nesedí." Tak!


Shodou okolností to byl jeden z posledních tří koncertů, kdy táborští pracovali se starým live programem. "Už jenom dvakrát a bude to/všechno jinak," proklamoval tenkrát Kay, v úzkých džínách upgradovaného střihu předvedeného poprvé italskou dvojicí návrhářů Dolce & Gabbana.


Ve čtvrtek devatenáctýho dubna bylo v Roxy hodně lidí - čekalo se na šatnu, čekalo se na drinky, čekalo se na záchody - což byl (upřímně řečeno) počet odpovídající kvalitě jejich novinkové desky Dreamer. Zkoumat složení publika na koncertech updatovaných Suns se rozhodli jiní, takže tady nic. Snad jen, že holčičky s kravatami přítomny byly, křepčily a velmi se bavily. Nepobuřuje mě to a nemyslím, že by to nějak trhalo žíly i Kayovi, i když pravdou je, že místy vypadal výraz v jeho tváři přeci jenom trochu znuděně (neplést s otráveně!). Táborité vtiskli hitový potenciál všem trackům nové desky, až na pár kousků je celá nahrávka dance-able, a kdyby slovní spojení "dobře udělanej pop", resp. "chytrej pop", nebo "party deska" tak strašně nesmrděly, určitě by jim to někdo přilepil na krabičku s cédéčkem.


Z nasazení neubrala kapela ani kousek, ale teprve s takhle "moc dobře omaštěným" repertoárem dokázala uvařit chutnou krmi pro uši, ke které jako přílohu servírovala výpečky z minulosti (Victimisanothernameforlover, Miss Kharma Kkoma, What You've Got...). Kayův zpěv nikdy nebude patřit do první desítky hlasů hudebního businessu, disponuje ale zajímavostí a i ta angličtina, co mu všichni s radostí donekonečna omlacují o hlavu, vlastně jeho projevu získává plusové body. Že mu to ujede? Byl bych blázen, kdybych mu to vyčítal, když mám ze stejnýho důvodu rád živáky The Killers.


Sunshine - měřeno potem - dali publiku všechno, co v nich bylo. To jim bez ostychu darovanou energii vracelo, hlavně pak při singlu Top! Top! The Radio!, kdy měli ruce nahoře i ti největší koncertní introverti. Opojná linka neurotických bicích v kombinaci s kardinální otázkou "Who is number one?" měla na svědomí (trochu předvídatelný) vrchol večera, i když taková Keith Avenue 9 PM v přídavku by jím mohla být klidně taky. Nebo Pull The Trigger. Jsme zase u toho. Dreamer je prostě kvalitní (čti hitová) deska, výborně prodejná naživo, pokud chytnete výraz "prodejná" za správný konec.


Metamorfóza Sunshine dokončena a Kay tenkrát nelhal. Všechno je jinak. Líp. Vyrovnaně. Vyčítat jim poplatnost, útěk od kořenů, ohánět se mainstreamem, rozmělněním se a prázdností? Ale prosím vás.


P.S. A plus za jednoduchou stage.

Zdroj: newmusic.cz

FOTOGALERIE

 
 

 

 

Z DALŠÍCH WEBŮ

REKLAMA