klub Roxy
Anyway, Sunshine, 24.2., Roxy
Autor: Oves / freemusic.cz
Po zhruba roce zavítali Sunshine do pražského Roxy a víc než slušně zaplněný klub přihlížel jejich výbornému koncertu.
Po osmé večerní je Roxy slušně zaplněno a jeho útroby se otřásají pod náporem nekompromisního nářezu předskakujících mělnicko-pražských desperados Anyway se zpěvákem Jiřím Nedvídkem v čele. Z pomyslného kovbojského klobouku tahají jednu nesmlouvavou western'n'corovou pecku za druhou, které však místo tuctového punkového dvojtaktu ženou vpřed ostruhy neotřelých rytmů mistra Mělnicka a jemně dozdobuje foukací harmonika kytaristy Bohouše Krejzy. Ten v jednom okamžiku dokonce seskakuje z pódia a odehrává zbytek skladby mezi návštěvníky. Leč přes všechny kvality této kapely se jejich koncertní set, vyskládaný z nového materiálu vyztuženého staršími hity jako G* reat o*bsession I*eaks F*ri, začíná pro svou jednotvárnost, dunivý zvuk a poněkud přetaženou délku, v závěru zajídat, naštěstí po krátkém přídavku končí a může se začít s přestavbami.
Vnímavější z těch, kteří navštívili koncerty Sunshine při jejich pražských zastávkách v minulých letech si jistě ihned všimli absence kláves, vyvážené větším množstvím kytarového aparátu. Po dolazení pár drobností a zhuštění prostoru před pódiem je nejvyšší čas začít... Sunshine neponechávají od začátku nic náhodě a jimi servírované novinky se hned na první poslech výrazně vrývají do paměti. Díky slušnému zvuku vyniká nad hutným rytmickým spodkem bicích místy zvýrazněným smyčkami kláves a analogových zvuků masa do sebe zakleslých riffů a efekty obarvených linek dvou kytar, nechybí samozřejmě ani nezbytný, charakteristicky plačtivý vokál.
Vedle jeho majitele, charismatického frontmana Kaye, se na pódiu neztrácí ani nový kytarista Jirka (který do Sunshine přišel zhruba před rokem z domácími médii taktéž přehlížených Landmine Spring), dobrosrdečný baskytarista Amák v pauzách věnuje do prvních řad něco alkoholu z kapelních zásob, přesto jsou však reakce publika v kontrastu s nasazením kapely hýřící sebevědomím nezvykle chladné. Po zhruba třičtvrtě hodince našláplých skladeb (jestli se mezi novinkami schovávala i nějaká starší přearanžovaná skladba si netroufám odhadovat) přichází vrcholný okamžik večera s poslední Velvet Suicide. V improvizované předehře tu a tam probleskuje náznak ústředního motivu, ale vpád hymnicky velkolepé melodie se dráždivě oddaluje do doby, dokud ze zákulisí nepřibíhá anywayovský Medvídek, aby se společně s Kayem podělil o její vokální linky. Až v tomto velkém finále se přítomní návštěvníci přece jen odhodlávají k vyšší aktivitě, odcházející kapelu provází velkým aplausem, a tak následuje i přes odbylou policejní desátou ještě jeden divoký punkový přídavek.